Služebka do Polska
Ve dnech 5.-6.5.2010 pořádalo naše silniční oddělení mítink vedoucích jednotlivých evropských poboček v Krakově. Sice se nejedná o oddělení, v kterém bych pracoval já, ale jeden z kolegů, Holanďan vedoucí budapešťskou pobočku, využil cesty do Krakova k tomu, aby navštívil potenciálního zákazníka v Radomi. A protože jednání se mělo týkat i mého zaměření činnosti, bylo dohodnuto, že se schůzky v Radomi zúčastním.
Mimo to, že šlo o pracovní záležitost, přišlo mi, že je to také vhodný tréning na velkou letní cestu, kterou mám naplánovanou.
Vyrazil jsem Dášenkou z Prahy v úterý 4.5.2010 v 6.00 ráno, jednání v Radomi bylo od 15.00.
Po dálnici D-1 jsem dojel až do Bohumína a v 9.30 jsem překročil státní hranici. Oproti plánu cesty jsem byl trochu v předstihu, tak jsem z toho měl dobrý pocit.
Ten se na polských silnicích brzy vytratil. Polští řidiči musí mít svatou trpělivost. Silnice, i mezinárodní, prochází snad každou vesničkou a městem po trase a nekonečné kolony pomalu jedoucích aut jsou všude snad po celý den. A když už silnice vyrazí mimo obec, různě se klikatí a nejčastější vodorovné dopravní značení je dvojitá plná čára.
Důvěřoval jsem rozpisu trasy, který jsem si našel na Seznamu v plánovači trasy jako nejrychlejší. Projížděl jsem přes Rybnik na Gliwice, Katowice, Kielce a dál na Radom. Radom leží asi 100 km před Varšavou.
Téměř v každé vesnici jsou také radary, které dohlíží na dodržování maximální rychlosti. S tím, jak rychle postupoval čas a pomalu ubývaly kilometry, stávalo se jasnější a jasnější, že na jednání nedorazím včas. Kolega Holanďan měl z Budapešti vyjíždět v osm hodin, měl to sice o 50 km blíž, než já z Prahy, ale i v plánovači trasy vycházel cestovní čas o půl hodiny delší, než můj, takže mě trošku uklidňovalo, že on tam zcela jistě dříve než já nebude.
Asi hodinu před termínem jsme hovořili s polským kolegou, který také měl být jednání přítomen. Řekl jsem mu, že se opozdím a dozvěděl jsem se, že náš budapešťský Holanďan je skutečně kdesi ještě tak vzdálen, že nemá šanci v rozumné době dorazit.
Já jsem do Radomi dorazil v 15.30. Cesta mi zabrala devět a půl hodiny s jednou přestávkou na tankování a s jednou na rychlé odběhnutí. Počítadlo kilometrů ukazovalo 720 km.
Hotel jsem měl zajištěný v Krakově, jet na otočku mi přišlo přeci jen příliš lehkovážné a unavující. Odhadoval jsem , že jednání skončí v pět, do osmi budu v Krakově a udělám si večerní procházku po městě.
Po skončení jednání se ale ozval náš holandský kolega, že už zhruba za třičtvrtě hodiny dorazí.. Sice ta třičtvrtě hodina trvala déle, nicméně jsme na něho počkali a jednání se zopakovalo. Kolega byl také mnohem více komunikativní, takže nakonec jsme z Radomi vyjížděli chvíli před osmou večer.. Do Krakova to bylo kolem 200 km. Jeli jsme tedy ve dvojici, kolega Jaap se svým Passatem byl za mnou v závěsu. Jeli jsme trochu svižněji, jsem zvědav, kolik fotografií z radarů nám v budoucnu dorazí, a do Krakova jsme dojeli na polské poměry neuvěřitelně rychle, asi ve čtvrt na jedenáct. V Krakově jsme se rozdělili, já jel první s papírovou orientační mapkou a Jaap druhý s navigací, takže on se oddělil správným směrem a mě nechal městu na pospas. Bloudil jsme tak Krakovem třičtvrtě hodiny, našel jsem se jen díky tomu, že jsem si u pumpy zakoupil mapku Krakova. V jedenáct jsme byl na hotelu, počitadlo se zastavilo na 950 km.
Hotelová restaurace právě zavřela, ještě že jsem se po cestě napucnul bagetou z Bohumína.
Víc mě trápilo, že už jsme byl dost nasosaný minerálky a těšil jsem se na pivo. Ovšem na recepci jsem potkal také kolegy ze Slovinska, Chorvatska, Bosny, Srbska a ti popíjeli točené pivo. A jak jsem zjistil, velké točené pivo byl jediný nápoj, který uměla obstarat slečna na recepci. Rozhodl jsme se chvíli posedět, dát si dvě pivka.. Později se přidal ještě kolega z Rakouska, chvilka trvala do půl třetí a počet půllitrů piva Žyviec dosáhl hodnoty pět.
Ráno jsem vstal kolem osmé, můj oficiální program skončil už včera, do práce jsem neměl šanci dojet ještě v pracovní době, tak jsem se rozhodl zorganizovat si vlastní program.
Po snídani jsem opustil hotel a chtěl jsem se vydat na hrad Wavel. Na hrobku polských králů a nedávno tragicky zesnulého polského prezidenta.. Hrad jsme viděl už v noci, když jsem projížděl městem.
Záhy jsem ovšem zůstal viset v dopravní zácpě. Když jsem so zkalkuloval, kolik mám času a jak dlouho mi ještě cesta v zácpě může ještě trvat, rozhodl jsem se prohlídku hradu obětovat ve prospěch druhého cíle, který jsem měl na programu. Otočil jsem se a vydal se směrem Osvětim.
Do Osvětimi jsem dojel po desáté, nebylo to sice bůhvíjak daleko, ale opět jsem prostál několik vesnic a městeček a potrápil se za mnoha ploužícími se kamiony..
Od jedenácti jsem byl na prohlídce koncentračního tábora Osvětim. Prohlídka trvá dvě hodiny, pak je přesun autobusem do druhého tábora Birkenau a další hodina a půl prohlídky. Časové možnosti byly takové, že do Birkenau už jsem se nepřesouval.
Před prohlídkou jsem měl smíšené pocity.. Jak to asi bude působit ?
Šel jsem se skupinou s polskou průvodkyní. Takový turistický průmysl se jen tak nevidí. Ani ve Versailles to nebylo takové masové.. Mraky skupin, rychlé přesuny, není ani čas ani prostor se nad něčím víc zamýšlet. Juknout a zase spěchat dál.. Možná je to tak lepší, jinak by to mohlo působit o mnoho depresivněji.. Tya hromada lidských vlasů, nebo bot, nebo kufrů, protéz.. nádobí... Tragédie, která postihla všechny, nedělala rozdílu mezi bohatými a chudými, Francouzi nebo Slováky nebo Čechy, Němci, Maďary – ze všech se stal jen materiál.
Poznáte to na kufrech – na každém je napsáno jméno a adresa a jsou odevšad z celé Evropy.. Nebo na botech – od rozedraných šlupek po luxusní obutí...
Bylo to tam tak zrůdné, obludné a v takovém masovém měřítku, že si to nelze ani představit.
Do Birkenau už jsem nejel a vydal jsem se zpátky do Prahy.
Pro zpáteční cestu jsem zvolil strategii dostat se na území naší republiky co nejkratší cestou po polském území a jedno kde...
Takže jsem jel přes Těšín. Hranice jsem přejel chvilku po třetí a strašně se mi chtělo spát. Moc jsem toho nenaspal, pak jsem se dvě hodiny procházel v takovém zamračeném, chladném počasí a k tomu polykal mraky kilometrů.. Kousek před hranicí se mi rozsvítilo hladové oko a první pumpa za hranicemi byla až ve Frýdku Místku.. Tak tak jsem se tam dotáhl.
Plechovka energeťáku mě nakopla, šlápl jsem na plyn a v půl sedmé jsem byl v Praze. Za dva dny jsem ujel 1550 km...
Náhledy fotografií ze složky Osvětim