První byla stopětka
Škoda 105 S
ACI 08-92, r.v. 1980
Duben 1987 – červen 1992
55000 km
Stopětka bylo moje vůbec první auto. Původně si jí koupili naši v r. 1981, jako novou, byla ze skladových zásob z r.1980 se slevou. Při tom dali na protiúčet Trabanta 601, ABR 98-97, z r.1974, kterého koupili taky jako nového a najeli s ním 49000 km.
Táta jí bral jako skutečné auto, pořád jí vylepšoval, dopřál jí nejdřív nárazníky z modelu 1982 a pak i blatníky a předek podle modelu “M”. Když koncem roku 1985 zemřel, měla Škodovka najeto 21000 km. Pak s ní jezdil brácha, jednou jí strčil pod tramvaj, odnesly to zadní dveře a práh, a od dubna 1987, kdy mi začal platit řidičák, i já. Asi druhý den platnosti řidičáku jsem s ní praštil do auta před sebou, to měla najeto 47000 km. Nebylo to nic fatálního, servis to spravil. Na Škodovce jsem se naučil nejen řízení, ale i nezbytné opravy. Od roku 1989, kdy jsem se oženil, už jsem jí používal jen já a později, když si dodělala řidičák, i moje paní. Do dneška jsem řídil asi tak kolem dvou stovek různých aut, ale tohle bylo to úplně první, když pominu traktory. S těma jsem jezdil už dřív. To jen tak pro historii.
Na tohle motoristické předrevoluční období už vzpomínáme jen s nostalgií a nevěříme, že to snad mohla být pravda... V Mototechně měli jen nějaké díly, co nebylo, to se špatně shánělo, protože to nebylo ani nikde jinde. Ale když člověk nekoupil to, co zrovna bylo, i když to nepotřeboval, riskoval, že to nebude k sehnání, až to potřebovat bude.. Síť čerpacích stanic byla hodně řídká, v noci fungovaly jen některé pumpy, ale provoz byl slabší..Během páteční kalamity, kdy všichni vyjížděli z Prahy, stála kolona aut na magistrále od Václavského náměstí až ke garážím Slovan – kdo včas nezvolil jinou trasu, musel si to prostát.
Stopětka měla ještě čtrnáctipalcová kola s pneumatikami Barum OR6, neměla posilovač řízení, ani posilovač brzd.Ve verzi „S“ neměla původně ani funkční couvačky, sklopná sedadla vpředu, cyklovač stěračů, pravé zpětné zrcátko nebo stahovačky zadních oken. To taky do výbavy doplnil táta. Bezpečnostní pásy byly jen vpředu a nebyly samonabíjecí. Bylo těžké se zapnout, když jste si je přisedli. Na to jste přišli většinou až při opouštění obce, v obci nebylo nutné se poutat. Přístrojové desce vévodil obdélníkový budík s rychloměrem, palivoměrem a teploměrem. Otáčkoměr nebyl. Nebyly opěrky hlavy, nebylo ani rádio, ani příprava na něj. Ale brácha udělal z pozinkovaného plechu krásný držáček na rádio, který se dal zespodu přišroubovat k panelu topení. Polepil jsem ho černou koženkou a vypadal profesionálně. Do držáčku jsem potom připevnil rádio Tesla Spider 3, mělo dva vlnové rozsahy – dlouhé vlny a střední vlny. Anténu jsem přivrtal do blatníku a reprák pod plato u zadního okna. Nebyl-li motor v otáčkách, bylo rádio i slyšet.
Takhle s odstupem už se mi moc nevyvbavují nějaké zásadní problémy se Škodovkou . Sice pořád bylo něco potřeba, ale nic vyloženě zásadního.. V zimě byla baterie brzy vybitá, zamrzlé zámky nešly odemknout, dveře přimrzlé ke gumovému těsnění nešly otevřít. V roce 1992 jsem dal s autem ještě jednu babu autu před sebou, sám jsem to spravil, masku vyklepal, světla sehnal u tchána.. Ledva bylo auto opravené, nacouvala do mě na parkovišti paní s Trabantem a škodu zaplatila pojišťovna.
Měnil jsem vodní pumpu, na staré se vyčvachtala řemenice na hřídeli. Taky si vzpomínám, že jsem několikrát sundával bubny zadních kol. Pořídil jsem si na to takový speciální nástroj. Povolovaly se poloosy a tak divně to v kolech cvakalo. Ucpávala se tryska v karburátoru.. A nic dalšího konkrétního mě nenapadá. Bylo to takových tisíc malých bolestí, každý víkend zalehnout a vrtat se v tom.
Tehdy pro mě každá cesta byla taky dobrodružstvím, výletem za hranice reality.. Výlet do pohraničního pásma na Šumavě, cesta do Norimberka těsně před tím, než se Německo sjednotilo.. Cesta do bývalé NDR chvíli po sjednocení, výlet do Rakouska s basou na střeše, Nákupní výlet do Gyoru v Maďarsku, cesty na venkov během sametové revoluce ( při návratu z jedné takové cesty jsem se potkal s tramvají – škodovka měla promáčklý blatník, z tramvaje odpadl plakát s Havlem ).. Odvozila mi taky dceru v jejím miminkovském období ( dneska má řidičák a její první auto byl Peugeot 206) .
Teď, když mám na zahradě osmnáctiletého pozinkovaného Fiata bez stopy koroze, mi přijde až neskutečně rychlé, jak stopětka tehdy shnila.. Originální hever bylo třeba vyměnit za jiný, ten původní už se zvedal autem, aniž by se zvedalo auto.
Byl jsem nakonec docela rád, když se mi povedlo toho auta zbavit.. Bylo zralé na generálku, peníze nebyly, zato fůra starostí, jak vůbec vyjít..
