Rover 214
22. 8. 2012
Koukám, koukám, že jsem se tu ještě nepochlubil se svým zážitkem z loňského začátku podzimu.
Na zahradě se nám tehdy objevil Rover 214 z r. 1992. Tedy hranatější předchůdce Roveru 400, vybavený šestnáctiventilovým motorem o objemu 1400 cm. Výbava byla taková lidová, nic extra tam nebylo, snad jen elektrický šíbr. Pro mě největší zvláštností toho auta bylo umístění volantu, které korespondovalo s anglickými značkami vpředu a vzadu. Samozřejmě jsem neodolal a auto si vyzkoušel na silnici. A musím říct, že moment, kdy sedím za volantem na špatné straně zcela zastínil všechny jízdní vlastnosti. Řízení jsem musel věnovat tolik pozornosti, že snad jediné, co k vlastnostem auta můžu říct, je, že motor slušně táhne.
Výjezd na silnici je ještě v pohodě, do vrat jsem se strefil, jedničku i dvojku zařadila levačka správně. Pak už jsem byl na silnici a při řazení na trojku se nejdříve pravačka praštila o dveře a až pak levačka řadila.
Při svých prvních jízdách na silnici před těmi x lety jsem měl největší obavu z toho, kolik místa mám ještě na silnici po svém pravém boku a že levá strana, na které sedím, je úplně v pohodě a mám vše pod kontrolou. V Roveru jsem seděl prakticky na krajnici a měl jsem dojem, že jedu pravými koly přímo po okraji silnice a vše je O.K.. Ale to už mě můj spolujezdec upozorňoval, jak že to jedu, že levá strana auta je daleko v protisměru.. To není možný, říkal jsem si,když jsem se natlačil ještě víc napravo až jsem měl dojem, že do všech patníků, značek, stromů a keřů vrazím vlastním tělem.. Trochu jsem znejistěl, když jsem si uvědomil, že k autu nejsou žádné doklady a ani nemá povinné ručení a že stačí málo, aby z velké švandy byl velký průšvih. Naštěstí jsem nedojel nic, co by bylo potřeba předjet – vůbec si neumím představit, jak bych to udělal. Spolehnout se na spolujezdce, že máme volno a pustit se někam, kam nevidím ? Brrrr..
Říkal jsem si, že bych asi v Anglii umřel a vůbec bych tam nemohl jezdit , ale během jízdy jsem si postupně uvědomoval, že ten hlavní problém je v tom, že jedu po nesprávné straně . Že by mi více vyhovovalo, jet s tímhle autem vlevo. Je to tam prostě zakódováno – řidič sedí na prostředku silnice..
Ke konci asi desetikilometrové jízdy už jsem se docela těšil na naší zahradu. Vždycky jsem si chtěl vyzkoušet řízení na druhé straně normálně na silnici.. Doteď jsem několikrát akorát popojížděl s pravostranným řízením ve skladu, ale to si to člověk pořádně neužije.
Spadl mi kámen ze srdce, když jsem zase zaparkoval na zahradě.. Jak říkám, když se člověk jednou naučí jezdit, tak už je to pořád stejný – volant, řadící páka, někdy manuál, někdy automat, někdy dva pedály, někdy tři, jen naladit správně topení a rádio bývá někdy složitější. Tak v tomhle případě to bylo ještě o malounko nezvyklejší..
Auto jsem si cíleně nefotil, už je dávno zase pryč, ale je k vidění tak jaksi momoděk na několika obrázcích ve fotgalerii Plátěnka. Takové červené auto vedle bílé Plátěnky.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář