Fiat Tempra 4x4

Rusko nebývá častým cílem pro výlety autem. Jednak je pro nás z minulosti zprofanované, druhak je daleko a v neposlední řadě je obecně rozšířený názor, že individuálně se tam nedá vypravit, pouze organizovaně. I já jsem si to donedávna myslel, ale samozřejmě to není pravda. Do Ruska se dá vypravit i individuálně a není to zase až takový problém. Tady přináším pár postřehů pro ty, kteří o podobné cestě uvažují ale mají pocit, že je to nerealizovatelné.

Vlastně nejdůležitějším předpokladem je získat vstupní vízum. Vízum vystaví konzulát Ruské federace, je k tomu potřeba pas a vyplněný statistický formulář. Stále platí, že k cestám do Ruska je nutné získat pozvání z ruské strany. S tím jsem si nevěděl rady, takže k získání víza jsem využil nabídky jedné cestovní kanceláře – ale agentur, které to umí vyřídit, je povícero. Jsou v kontaktu s ruskými agenturami, které se specializují na „zvaní“ turistů. Vyřízení víza trvalo asi 4 týdny a vyšlo tuším na 1400,- Kč pro jednoho.

Dále je dobré mít zpracovaný plán cesty a zajištěné ubytování. Samozřejmě se to dá dohledat,  zařídit a zaplatit  přes internet, ovšem možná pohodlnější a jednodušší je využít nabídky cestovních agentur, které mají v nabídce zajištění noclehů v hotelech, které jsou již osvědčené.. Tomu jsem také dal přednost před určitou nejistotou.

Tak, co potřebují sebou lidé, víme , co ale potřebuje auto a jeho řidič ?

Použijeme-li vlastní auto, je to samozřejmě jednodušší – stačí do výbavy doplnit hasicí přístroj, mít v zelené kartě i platnost pro Rusko, což snad většinou už bývá, a řidičák stačí náš, pokud už je to nový vzor z plastu...

Pokud ovšem použijeme vozidlo, které není v našem vlastnictví, potřebujeme povolení majitele k použití vozidla na cestu. Na stránkách ÚAMK se dá stáhnout takové vzorové povolení, kolonky jsou tam v různých jazycích.  Důležité je, aby podpis majitele byl úředně nebo notářsky ověřený.

Ovšem, i když jeden z jazyků použitých na tomto formuláři je ruština, do Ruska tento doklad nestačí. Do Ruska je zapotřebí speciální zplnomocnění v ruském jazyce, jeho vzor se dá stáhnout na stránkách konzulátu Ruské federace. Je to celostránkový dokument a majitel Vás v něm zplnomocňuje snad úplně ke všemu, včetně prodeje vozidla neopravitelně poškozeného při havárii. Ověření podpisu na cizojačném dokladu může provést jen notář.

Máme všechny doklady a můžeme vyrazit..

První, čeho se asi budeme obávat, je přechod ruských hranic. Alespoň já z toho byl nervózní.

Je to poměrně nepříjemné. I když osobních aut přes hranici nijak moc nepřejíždí je třeba počítat tak se dvěma hodinami ztraceného času.

Nejdříve nás semafor zastaví u celní kontroly země, z které do Ruska vjíždíme. My jsme do Ruska vjížděli z Finska. Je nutné z auta vystoupit, projít odbavovacím prostorem a předložit pas a techničák od auta. Pokud jedeme autem, které není naše, pak je třeba předložit ještě povolení majitele. Tahle operace netrvá nijak dlouho a za chvilku už vjíždíme do Ruska. U odbavení znovu zastavujeme a jdeme stát první frontu u okénka budky pohraničníků. Zde předložíme pas, techničák a evidenční lístek osoby. Ten sebou zřejmě dopředu mít nebudeme, pracovník za okénkem nám ho ale podá a nechá na místě vyplnit. S vyplněním nám případně jistě pomůže někdo z lidí, kteří budou stát ve frontě za námi, je i v jejich zájmu, abychom byli co nejrychleji odbaveni.

Půlku evidenčního lístku si pohraničník nechá, druhou potvrzenou půlku nám vloží do pasu a orazítkuje vízum. Pak si můžeme jít stoupnout do druhé fronty, k celnímu odbavení. Zde budeme předkládat celní prohlášení, že do země nevezeme zbraně, starožitnosti atd. Prázdné formuláře budou ve schránce na budce, jsou v různých řečech. Také se může stát (je normální, že v Rusku něco dochází a nikdo to nedoplní ), že tam žádné formuláře nebudou a pak musíme požádat celníka. Celní prohlášení podává pouze řidič a to dvojmo. Zatím nám oba kusy celník orazítkované vrátí. Dále ho bude zajímat barva auta, tu z českého techničáku nevyčte, a nechá si vysvětlit, kde v techničáku je uvedena SPZ auta, protože český techničák uvidí zřejmě poprvé v životě. Bude také chtít vidět zplnomocnění, když nepojedeme vlastním autem, a bude ho zajímat stav počitadla ujetých kilometrů. Pak nám potvrdí a vrátí obě celní prohlášení a máme další krok hotov. Ono to vypadá jednoduše, ale u každého okénka se jednak poměrně dlouho čeká ve frontě a pak u celního odbavení dlouho trvá, než celník vyplní v počítači všechny údaje.

Razítka máme.  Otevřeme všechny dveře auta a čekáme, až přijde jiný celník a zkontroluje auto a celní prohlášení. Obě znovu orazítkuje, jedno si nechá, druhé nám vrátí. Popojedeme o kousek dál k další závoře, kde pohraničník zkontroluje, že máme razítko v pase, potvrzený evidenční lístek a potvrzené celní prohlášení. A pak už se závora zvedá a jsme v Rusku.

Dlužno říct, že ani celníci ani pohraničníci se nechovali nijak hrubě nebo neuctivě, normálně komunikovali a byli i vstřícní při opravě nesprávně vyplněných kolonek v prohlášení. Ovšem, nekomunikují jinak než rusky. Také je zajímalo, kde je auto registrované a když jsme řekl, že v Praze, tvářili se chápavě a říkali, že „éto v Čechoslovákiji“ a na „Čechoslovákiji“ trvali, i když jsem opakoval dokola, že „éto Čechija“

Jak se v Rusku jezdí ? Oficiálně v obci 60 a mimo obec 90.

Mimo město je za hranicemi slabší provoz, venkov je i podle stavu chalup v okolí hodně chudý. Na venkově převažují v provozu náklaďáky různých typů, moderní i starší Kamazy , Zily a Krazy v různém technickém stavu.  Mezinárodní silnice je dvoupruhá, po každé straně je navíc pruh uválené hlíny jako odstavný pruh. Okolí silnie zpravidla vypadá, jakoby stavba silnice ještě neskončila, ovšem není tomu tak. Silnice jsou poměrně rozbité, s vyjetými kolejemi a je třeba si dávat pozor zvláště při přejezdu mostů – napojení mostu na silnici Rusové zřejmě neumí, vždy je třeba počítat s různě velkým hrbolem.

Někdo svítí, někdo ne, někdo jen jedním světlem, někdo má blatníky, někdo ne...

S blížícím se městem se provoz zahušťuje, přibývá osobáků. Rychlost dodržuje málokdo, já se snažím, nechci zavdat Milici důvod k nějaké perzekuci, kterou by bylo nutné řešit úplatkem. Je třeba hlídat si všechny strany. Když se třeba chystáte předjet náklaďák a proti Vám je stále provoz a za Vámi na Vašem zadním nárazníku nalepené další auto, dá se počítat i s tím, že Vás ten za Vámi předjede zprava odstavným pruhem. Pokud tam však bude odstavené potouchané auto, což je poměrně časté, nastane složitá dopravní situace. Rusové jsou statečný národ a nějaké té nehody se moc nebojí. Silnice je lemována pomníčky aut, často doplněné nějakým kusem karoserie.

Ve velkém městě, jako je například Petrohrad, z kterého mám osobní zkušenost, se stanovená šedesátka také nedodržuje. Na dálničních přivaděčích k městu jsou místa, kde chybí vyznačení pruhů a pohybuje se tam tolik aut vedle sebe, kolik se jich jen vejde. Navigace zřejmě nebude umět centrum města, je proto dobré mít sebou i papírovou mapu. Nápisy jsou výhradně v azbuce.

Na semaforech je občas doplněna tabule, která odpočítavá čas, než se červená změní v zelenou, nebo opačně čas, kdy se zelená změní v červenou.

Na velkých třídách se často nedá odbočit doleva, je třeba odbočit doprava, někde se otočit a zkusit to z druhé strany..  Chvilku mě zajímalo, jak to dělají místní, ale všiml jsem si, že úplně stejně jako já neznalý. Parkovat se na těchto širokých třídách také nedá, v centru jsou auty zacpané i všechny boční ulice, ale s přibývající vzdáleností od centra parkovacích míst přibývá a po městě je možné využívat síť metra, takže je vhodné auto odstavit 2 – 3 stanice od vlastního centra a dojet metrem.

Co se provozu týče, je třeba říct, že denně jezdím do práce 50 km a z práce 50 km po komunikacích typu Pražský okruh, Jižní spojka, D-1, takže jsem na ledasco zvyklý, ovšem provoz v Petrohradu mi proti tomu připadal jako divočina. Také za ty tři dny pobytu jsme potkali mimo naší Dášenky jediné auto, které mělo jinou než ruskou značku – běloruskou.

A ani před hotelem, který patřil k těm lepším ve městě, nebylo auto registrované jinde než v Rusku. Fakt tam autem nikdo rozumný asi nejezdí.

Málem bych zapomněl na věc, která mě dopředu dost trápila.. Ruská měna. V průvodci psali, že bankomaty nejsou moc rozšířené a ideální je mít sebou dolary a ve směnárně je směnit za rubly. Já si ve Finsku vybral pro jistotu do zásoby EURa, ale případní cestovatelé mohou být v klidu – alespoň v Petrohradu bylo bankomatů, z kterých mohl vybírat i našinec, dost a byly i benzínové pumpy, kde se dalo tankovat na kartu. Místnímu benzínu v přepočtu za 17 Kč/l jsem moc nevěřil, ale asi nebyl důvod. Ve městě jsou moderní pumpy jako u nás, a jsou ve vlastnictví obdobných nadnárodních společností. Já utrácel poslední rubly u pumpy těsně před hranicí. 95 oktanový benzín tam měli pouze olovnatý, tak jsem Dášence dopřál 98 oktanový. Tankuje se tak, že se píchne do nádrže hadice a jde se zaplatit požadované množství benzínu. Obsluha pak toto množství pustí do nádrže.

Zpět jsme jeli směrem na estonské hranice. Kraj byl zabydlenější, více typických chalup u cesty a projíždělo se více vesnicemi. Na cedulích se vedle azbuky objevuje i latinka. Kvalita silnice je ovšem stejně mizerná.

Blížící se hranici signalizuje kolona kamionů., čekajících na celní odbavení.

Je třeba zastavit se na poslední benzínové pumpě a donutit celou osádku použít WC !

Vlastní odbavení zase zabralo dvě hodiny, i když co se dokladů týče, byli jsme již mazáky.  Většinu času jsme prostáli v pásmu „nikoho“, kde byl jeden freeshop a žádné WC...

U pohraničníků jsme odevzdali druhou polovinu evidenčního lístku, pro celníky jsme vyplnili znovu dvojmo celní prohlášení pro výjezd – znovu vyplňuje jen řidič. Celníci si ponechají i celní prohlášení z vjezdu do Ruska a agenda u okénka celníků je prakticky shodná jako na vstupu – „Gdě nóměr mašíny?“... „Cvět mašíny ?“... Dotazy ještě na stav km...

Po té zase otevřít všechny dveře i kapotu, celník auto obejde a zkontroluje a můžeme Rusko opustit.

Velkou část čekání na rusko-estonských hranicích zřejmě způsobuje oprava mostu přes hraniční řeku Narvu. Po tomto mostě se dá jezdit jen jedním pruhem a fronta je z obou stran. U aut převažují estonské poznávací značky.

A na estonské straně také trvá celní odbavení nějakou chvíli – zde poprvé celník kontroluje i obsah zavazadel. Zajímal ho původ piva a nealka v kufru, ale nechal si vysvětlit, že to není nic k proclení, že jde o nápoje, které se s námi vezou už z Prahy.

Takže asi tak – pokud by někoho napadlo vyrazit do Ruska individuálně autem – jde to a v cestě nestojí žádné mimořádné komplikace.