Petrohrad
Na začátek letošního léta jsme si naplánovali okružní poznávací cestu autem severní Evropou a Pobaltím. Z Prahy přes Berlín do Sasnitz, trajektem do Trelleborgu, pak dále do Stockholmu, trajektem do Helsinek, dalším trajektem do Tallinu a pak už po silnici
Ubytováni jsme byli v hotelu Rossija, ve vysoké, relativně moderní budově na Černyševského náměstí. Přímo proti hotelu přes ulici (Mosskovskij prospekt) je veliký park Pobědy.
Ve městě jezdí autobusy, tramvaje, metro a klasické ruské maršrutky. Chodec je vnímán skoro jako obtížný hmyz. Mezi přechody jsou ohromné vzdálenosti, jinde široké ulice přejít nelze. Semafory pro chodce bývají často doplněny o informační tabuli, na které se odečítá čas, po kdy bude svítit zelená. Často jde o časy, během kterých se nedá normálně přejít, ale musí se popoběhnout. Jakmile čas vyprší, naskočí zelená pro auta a ta nemilosrdně okamžitě vyrazí vpřed.
Při porovnání umístění našich turistických cílů s mapou jsme zjistili, že nám bude postačovat přepravovat se metrem. Ostatně, technický stav zpravidla starých a notně ojetých autobusů, ve mě nevzbuzoval důvěru, maršrutky byly většinou notně ojeté a špinavé mikrobusy, a tramvaje se pomalu kolébaly po poměrně vymletém podloží kolejnic a už zdálky na nich bylo vidět, že se jim nedostává patřičné údržby a pokud snad i ano, pak s tradiční ruskou invencí.. Většina tramvajových vozů byla dosti stará, na některých linkách jezdily i kloubové tramvaje a občas se dal zahlédnout i nějaký nový kousek.. Mimo to se k prohlídkám centra dá využít
I z tohoto pohledu bylo metro naším favoritem. Navíc jsme stanici měli hned přes ulici ve vstupu do parku Pobědy.
Metro v Petrohradu má pět tras označených čísly 1-5, každá trasa má také svou vlastní barvu ( námi nejčastěji používaná trasa č. 2 měla barvu modrou ). Každá trasa má jednu přestupní stanici s každou z dalších tras. V některých stanicích se křižují dvě linky, v některých i tři.
Jako taková zvláštnost ( nejsem bůhvíjaký cestovatel MHD, ale pár metry v rámci Evropy už jsem se svezl) mi přišlo, že některé přestupní stanice se na křižujících se trasách jmenovaly jinak. Např. jako kdyby v Praze Můstek byl Můstek na áčku a Příkopy na béčku.
Metro v Petrohradě se začalo stavět v padesátých létech, podmínky pro jeho stavbu byly poměrně náročné – četné močály, bažiny, kanály, říční ramena.. Tunely jsou tedy poměrně hluboko. První stanice byly zprovozněny v r. 1955, výstavba probíhá doposud.. Stanice jsou zdobné, reprezentovaly sovětskou představu blahobytu a luxusu. Jsou používány klasické vagony z Mytiščinského mašinostrojítělnovo zavoda, které známe i z pražského metra. Jejich barva je modrá a jezdí přes den v intervalech cca 2 minuty. U jednotlivých kolejí je ve stanici vždy schema trasy s jednotlivými stanicemi a s vyznačeným směrem jízdy, tekže orientace je velmi jednoduchá, známe-li jméno výstupní nebo přestupní stanice.
Chtěli jsme si koupit jednodenní jízdenku, ale nepochodili jsme. Do metra mimo předplatních jízdenek s delší platností platí jednorázové kovové žetony. Jeden žeton velikosti a tvaru mince stojí 22 rublů, což v době našeho pobytu bylo asi 14,50 Kč. Pokud si jich koupíte najednou více než 20, dostanete jeden za 21 rublů. A bude Vám pěkně cinkat kapsa. Žetony lze koupit v pokladně na každé stanici.
Žeton se vhodí do otvoru na vstupním turniketu a je možno nastoupit na eskalátory. V prostorách metra se můžete pohybovat libovolně dlouho a jezdit si metrem po městě dle libosti. Dokud tedy neprojdete turniketem ven.
Eskalátory jsou dlouhé a jsou také klasického sovětského typu, který pamatujeme i z pražského metra. Co však neznáme je budka dozorčí eskalátoru u spodního konce eskalátoru.
Budka je od madel eskalátoru výše z plexiskla. Uvnitř sedí většinou paní s otráveným výrazem a tělesnými proporcemi přesně kopírujícími tvar budky, která po většinu dne civí před sebe. V budce má vypínač eskalátorů pro jejich případné vypnutí.
Konkrétně na stanici Park Pobědy byla ještě jedna zvláštnost – ze středního tubusu stanice nebylo možné vstoupit na nástupiště k jednotlivým kolejím – průchody byly uzavřeny plechovými dveřmi, jejichž rozmístění korespondovalo s rozmístěním dveří soupravy. Takže při příjezdu soupravy do stanice se současně otevíraly oboje dveře – jak dveře soupravy, tak dveře nástupiště.
Metro je obyvately a návštěvníky města hojně využíváno, takže jezdí poměrně naplněné.
Hlášení v soupravě má logiku, na níž jsme zvyklí, takže i neznalec ruského jazyky pozná, kdy je hlášeno, že se dveře zavřou a kdy název stanice nebo název další stanice.
Přestupovali jsme jen jednou, ve stanici Technologičeskij institut. Ta se shodou okolností jmenovala stejně na obou trasách, přesto jsme chíli tápali. Soupravy na jednotlivých trasách se zde křižovaly v jedné úrovni, stanice měla dva různé tubusy s nástupišti a v rámci jednoho tubusu jezdily vlaky obou tras. Přirovnám-li to zase třeba k zastávce Můstek v Praze, tak z jedné stanice Můstek by odjížděly vlaky áčka na Dejvickou a vlaky béčka do Stodůlek a z druhé stanice vlaky áčka do Hostivaře a vlaky béčka na černý Most.
Metro je v Petrohradu čisté, cestovalo se nám velmi příjemně, vlastně téměř tak, jak jsme zvyklí „z domova“. V době naší návštěvy byl s metrem jediný specifický problém, se kterým jinak není nutné dopředu počítat – teploty vzduchu dosahovaly tropických hodnot, tedy daleko více, než je v Petrohradě obvyklé , a i v metru se to projevovalo poměrně velkým dusnem.
Ta vedra jsou i pro Petrohraďany nevšedním zážitkem, mnohá místa na březích Něvy zvláště v okolí pevnosti Petra a Pavla se staly plážemi..
